Nahý císař v trní (ne)korektnosti

Posmívat se politické korektnosti (potažmo ideálům humanitním) je v našich krajích snadné. Zvlášť když o věcech nežádoucích mlčí nebo mlží pomocí chlácholivých, „citově uspokojivých“ synonym (viz vtipné eufemismy v P.S. za článkem) a s „opravdovostí telenovel“ líčí svět, jak má být, ne jaký je, rozepsal se Stanislav Komárek v knize Evropa na rozcestí. Pokaždé ale vstanou noví bojovníci nespokojení s údržbou světa, „jaký je“, a plánují svět, „jak má být“. Plánovači a údržbáři se pak mlátí po hlavách – v liberální demokracii naštěstí jen svými „pravdami“.

Ideály změkčují tvrdou realitu, polidšťují (humanizují) ji „faktům navzdory“. Humanismus je však shazován nálepkami salónní, sentimentální či abstraktní; vzpomeňme, jakou nevoli vyvolával důrazem na ideály pozdní Václav Havel. „Salóny“, v nichž se neútočí, nenadává a nesvaluje vina na druhé (zde se korektnost překrývá se zdvořilostí a ohleduplností), by přitom měly být povinnou zastávkou nejen pro nepraktické aristokraty ducha. (Výmluvná je zkušenost umění – největšího bořitele tabu a šiřitele necenzurované obscénnosti. Humanistický obsah díla unese i kontroverzní, ba skandální prostředky, zatímco počestná, uhlazená forma nepokryje – přes snahu retušérů – slabé, jakkoli provokativní téma.)

Hrubé záplaty na jemných pytlech a naopak

Radikální proměna jazyka s cílem přivodit změnu společnosti vede k jeho propagandistické „korupci, zjalovění a pokrytectví nového typu,“ varuje Komárek. Platí to i obráceně. Skutečné ponižování a diskriminace se odráží ve veřejném slovníku, který zpětně dekultivuje společnost. („Negr“ patří do Twainových románů či Obamových projevů v černošských kostelech, ne do škol či masmédií.) Drsné metafory jako „křižácké tažení“ nebo „válka s terorismem“ vedly k přehnaným reakcím a vzniku nových nepřátel. Totalitní režimy vypotily slizké opisy jako „konečné řešení“ či „bratrská internacionální pomoc“. Nekorektní výrony rasové a třídní nenávisti ulice („židovská lůza“, „buržoazní krysy“) však nebyly o nic pravdě-podobnější. „Sociálně slabí“ je licoměrná šifra pro „socky“. Komárek přiznává tomuto „hygienickému kryptonymu“ snahu „navrátit [těmto lidem] alespoň zbytek důstojnosti“. (Zároveň prý sugeruje „staronov[ou] hypotéz[u], že za jejich bídu může společnost, nikoli oni sami“, odhaluje brilantní autor ideologické ledví svého výkladu.)

Korektní terminologie a morální rozhořčení přispívá k „navrácení lidské důstojnosti“ za podmínky, že nebrání správné diagnóze a léčbě choroby. Jinak hrozí, že si strana korektních pro sebe zmonopolizuje svobodu slova. Jejich rétorika bývá ošizená o tabuizovaná témata a nekladené otázky nebo naopak překypuje nafouknutými kauzami. (Orgie korektnosti po „nečestném“ vyšachování menšinových tvůrců při letošním udělování filmových Oscarů nicméně poukázaly na reálný rasismus.) V táboře nekorektních se pak oprávněně rouhají, „spílají publiku“ a vymýšlejí módně účelová „divná přirovnání“ (například rovnítko mezi islámem a různými nepěknými ismy).

Nikdy se nestát Eichmannem

Idealismus a realismus, snění o obecném blahu a politická praxe jsou dvě strany téže mince. „[H]odnoty a ideály vedou ke zcela reálné mocenské manipulaci,“ upozorňuje Jiří Přibáň. Proto je třeba postavit se „proti všem politickým hodnotám uzurpujícím si objektivní platnost“. I přes kritiku se „idealismus lidských práv … stává nejrealističtější a nejúčinnější strategií odporu bezmocných“.

Podobné naděje vzbuzuje náboženství – nejkorektnější ze všech systémů – slibující soucit a milosrdenství miliardám lidí. „[M]y jsme považovali milosrdenství za popské řečičky. Bijte bílý svině! Nastolíme revoluční pořádek!“, odpovídá starý komunista na slitovnou autorskou poznámku Světlany Alexijevičové („Dnes litujeme všech: i bílých, i rudých. Je mi jich líto.“) ve vzpomínkové próze Doba z druhé ruky. „Je vám jich líto… To jsou ty ‚všelidské hodnoty‛, ‚abstraktní humanismus‛.“ Bezelstná nekorektnost třídní pravdy je dodnes otřásající.

Slepá poslušnost politické straně nebo bohu (snášenlivostí nevynikají ani náboženství vycházející z bible) zbavuje člověka svobody mýlit se a vidět věci očima druhých. „Nikdy se nestát Eichmannem, člověkem, který neumí myslet z hlediska někoho druhého, tedy neumí myslet vůbec“, varuje před odlidšťujícím „nemyšlením“ Václav Bělohradský. Myslící, pochybující člověk je suverén, říká-li, co si myslí a váží-li slova, neboť jejich kouzlo je mocné – umí ublížit i povznést. Co bylo ale myšlení platné osvětimskému vězni? V podmínkách nesvobody neplatí reciprocita. V liberální demokracii ale nemůže být úcta a uznání selektivní, musí se jich dostávat jak „hostům“, tak „domácím“. I na druhých je, aby „mysleli z hlediska“ našinců, brali ohled a respektovali naše hodnoty.

Pravda v kleštích polarit

Politický multikulturalismus narazil na své meze, neboť přiživuje sociální a kulturní rozdíly a vnímání odlišností jako nesmiřitelných protikladů. Džin upřímnosti vypuštěný proti přistěhovalcům a menšinám dílo zkázy dovršil. „Říkáme lidem pravdu“, odrazil poslanec britského UKIPu výhradu novinářky, že jeho strana zasévá společenský rozkol. Venku ale neleží „pravda“, která koresponduje s našimi větami. „Pravdivá“ jsou všechna přesvědčení a mínění vzniklá ze svobodných střetnutí mezi lidmi. („Pravda psaná s láskou“, opatřil výmluvným titulem svůj výbor internetových črt Václav Klaus junior.)

Volání po přísnějších trestech za podněcování nenávisti je stejně oprávněné jako námitka, že hranice nekorektní hate speech nelze stanovit „korektním“ zákonem. Šíření strachu a zloby nezabráníme silově pomocí zákazů. Zákony se rodí z rozhovorů rovnoprávných partnerů. Poté, kdy každý řekne to své („hledá pravdu“) jazykem, který považuje za přiměřený, zvolení zástupci rozhodnou.

Svoboda smýšlení a nutnost rozhodovat je však limitována podvojným chápáním světa skrze pojmové páry, které redukují skutečnost do černobílého binárního kódu. Tyto dichotomie nejsou objektivní daností, jen nástrojem interpretace usnadňujícím a zároveň zkreslujícím hodnocení a rozhodování. Stává se, že jednomu z protikladů přisoudíme „ontologický status“ a ten druhý vykládáme jako „odvozený nějakou transformaci či nedostatkem prvního: zlo jako nedostatek dobra …, altruismus jako rafinovanou transformaci egoismu,“ vysvětluje Stanislav Komárek. Z vězení této vytěsňovací logiky nelze porozumět „radikální pluralitě“ světa.
Protivná mínění se utkávají v parlamentu, kde dočasně vítězí nebo prohrávají. (Vítězství „slušných a rozumných“ neznamená, že poražení jsou „sprostí a hloupí“.) Veřejná diskuse však na vylučovacím principu buď-anebo drhne. Představa, že oponent drží polárně komplementární „kus pravdy“ je pro mnohé diskutující nesnesitelná. Výsledkem jsou mimoběžné monology, polarizace „my“ a „oni“ a vyhrocené argumentace místo diferencovaného myšlení v souvislostech. Sílí (nekorektní) hlasy po oddělení razantního expertního „leadershipu“ od zdlouhavých (korektních) procedur. Politika – střet principů a ideálů – poklesá v pouhý manažerismus.

Protěžování jedné a zanedbání druhé strany protikladu vede k radikalizaci, pokračuje Komárek a upozorňuje, že fanděním jednomu pólu vyvoláváme „kdesi v skrytu růst toho druhého, který se na nás odkudsi ze zálohy vrhne jako šelma se stromu“. Potlačovaná polarita si razí cestu k povrchu jako „temný, divoký protiproud“. Fanatici všech zemí a vyznání si přizpůsobují realitu násilím. Nesnášenlivost ale nepěstují jen radikálové. Štěpnou sílu má také přímá demokracie; destruktivita britského referenda, které při neopatrné manipulaci explodovalo autorům v rukou, nemile překvapila.

Zaslepenost (ať v tom či onom táboře) činí hodnotové soudy nezodpovědně lehkými a dohodu téměř nemožnou. „Panoramatickému pohledu“, který obsáhne i „druhý aspekt věci“ – něco na způsob mystického jin a jang – brání centrum mezi protiklady diktující jediný možný výklad. Z tmavé kobky binárního usuzování („nekorektního“ ano-ne) ke světlu tvořivé pestrosti vedou vlákna decentrovaných sítí a nahodilých spojení („korektní“ ano-ale). Sledovat tu Ariadninu nit je úkol pro odvážné. Prozatím nezbývá než „učit se žít uprostřed hodnotové mnohosti, aniž bychom přistupovali na ideologické či fyzické násilí … a vydržet mnohoznačnost, která je cenou za to, že nejsme bohové, ale lidé,“ shrnuje elegantně filozofka Tereza Matějčková.

- - - - -

„Po desetiletích, kdy jsme přijímali svět jaký je, … máme šanci usilovat o svět, jaký by měl být,” soudí Barack Obama a nebojácně (politicky nekorektně?) překračuje tabu dříve nepřekročitelná.

Nahý panovník a dav pochlebníků v Andersenově pohádce jsou podobenstvím Západu. Nejvíce politicky nekorektní jsou malé děti (a velcí politici, kteří sypou sůl upřímnosti do předvolebních gulášů). Dokud chlapec nevykřikne osvobozující větu, lid nedokáže prohlédnout a úplatní vůdcové v klidu vládnou. Tít slovem do živého a demontovat iluze  je však jen začátek. Na řadě jsou kompetentní správci světa „jaký by měl být“, povznesení nad korektní i nekorektní populismy.

PhDr. Karel Helman, Ph.D.
vedoucí Katedry jazyků a společenských věd SVŠES

P.S.: Pro pobavení se často citují politicky korektní zkrášlující pojmenování. Nudný patron je tak „jinak zajímavý“ (differently interesting), šereda je „kosmeticky odlišný“ (cosmetically different), analfabet je jen „osoba jinak školená“ (alternatively schooled), opilec je „chemicky znevýhodněný“ (chemically inconvenienced) a mrtvý člověk toliko „trvale znevýhodněný“ (permanently inconvenienced)…

Ilustrační obrázky byly převzaty ze serverů www.respekt.cz, slideplayer.cz a www.allposters.com.