Pomsta agelastů

Může se proroctví futuristického románu Podrobení z pera Michela Houellebecqa vyplnit? Autor tvrdí, že je to pravděpodobné. Enfant terrible francouzské literatury rád provokuje a už také čelil výtkám, že šíří kulturní paniku. To ještě nikdo netušil, že kniha vyjde právě v den, kdy redakci týdeníku Charlie Hebdo postřílí islamistické komando. Právě v den, kdy v tomto satirickém plátku vyjde Houellebecqova karikatura. Spisovatel na ní předpovídá, že v roce 2022 bude slavit ramadán…

Ten, který urazil muslimy aneb kulturní hazard

Zatímco Houellebecq podráždí domácí islamofoby, prvním zápaďanem, který píchl do vosího hnízda na muslimské straně byl britský spisovatel indického původu Salman Rushdie. V románu Satanské verše (1988) s gustem připomněl, že prorok Mohamed měl nejen lidské slabosti, ale i oplétačky s čertem. Vzápětí nad ním íránský vůdce ajatolláh Chomejní vynesl ortel smrti. Muslimům zakázal knihu číst a nařídil jim (formou tzv. fatvy), aby Rushdieho, pokud se s ním setkají, zbavili života. Čím byl pro fundamentalisty tak nebezpečný? Začal vážně a veřejně „o muslimech a islámském světě pochybovat“, poznamenal Rushdieho spisovatelský krajan s pákistánskými kořeny Hanif Kureishi. Prominentní „odsouzenec“ se třináct let skrýval pod dohledem Scotland Yardu. (Své krycí jméno Joseph Anton zvolil jako titul vzpomínkové knihy, která vyšla v roce 2012.)

Fatva je sice stále prodlužována (íránské náboženské nadace dokonce zvyšují odměnu za Rushdieho popravu), nicméně za „úspěšnou“ ji označit nelze – zabiti byli „jen“ někteří nakladatelé a překladatelé. Jisté poučení však radikálové vyvodili. Pařížské vrahy už neposlal žádný potentát, aby oběti nevyplašili. 

Rushdie byl ovšem VIP terč. Anonymní oběti nebyli ani francouzští novináři. Příznačný (a naději vzbuzující) je rozdíl obou kauz v jejich odezvě mezi muslimy. Na podporu fatvy se v metropolích islámského světa demonstrovalo a pálily knihy. (Umírněné muslimy pohoršila jak kniha, tak fatva, konstatoval arabista Luboš Kropáček na adresu Satanských veršů a Rushdieho románové „uklouznutí“ označuje za „neodpovědně účelové“.) Pařížský masakr naproti tomu podobný ohlas mezi „řadovými“ muslimy neměl (na druhou stranu se nekonaly ani demonstrace solidarity jako ve Francii); extremistické centrály si svou polívčičku přihřály. Rushdie byl přitom dotlačen k vyjádření lítosti (popel si sypali i v Dánsku za karikatury v roce 2005). Tentokrát na omluvu nedojde nejen proto, že autoři byli popraveni. Na pařížskou mega-manifestaci totiž nepřišli žádní kajícníci.

Konec dějin smíchu

Také Houellebecq přispěchal s vysvětlením, že svou knihou nechtěl zvyšovat strach z islámu. (Psaní prý předcházela [polito]logická úvaha, že muslimové chodí málo k volbám, protože nemají koho volit. Levice je náklonností k homosexuálům pro ně moc liberální a konzervativní pravice má problém se samotnou existencí muslimů. Zakládají si tedy vlastní stranu, která ve volbách porazí Národní frontu.) Spisovatel Houellebecqova formátu by se nesnížil k protináboženskému pamfletu. Islamisté ho nechají na pokoji už proto, že se neotírá o Proroka. Autor pracuje s paralelou mezi podřízením muslima Bohu (význam slova islám) a podrobení ženy manželovi v patriarchální rodině a to se bude fundamentalistům (a nejen jim) dokonce zamlouvat. Spisovateli zato vyčiní naši strážci mravů, kteří naštěstí nemají k dispozici fatvu. Jeho poťouchlosti – soudě podle prvních kritik – jsou totiž mimořádně třaskavé a vtipné. Čemu všemu může moderní vzdělaný člověk podlehnout… Jednu masku sundáme, druhou nasadíme – evropský karneval pokračuje. (Tak jako se Houellebecqův hrdina těší na konverzi k islámu, těšíme se i my na překlad románu do češtiny.)

Provokace, která křísne jiskru nad sudem prachu… Umělci (spisovatelé a výtvarníci zejména) ji milují. Utahování si z posvátného, pateticky vážného je součástí evropské tradice podvracení vládnoucích pořádků humorem a ironií. V době post-postmoderní zažívá hotové orgie. Satira – kritika smíchem – je ale krajně riskantní. (Že by proto u nás neexistoval žádný satirický časopis ani pořad, který by stál za to?) Nasazením masky ďábla-pokušitele se totiž autoři nevystavují jen palbě uměleckých kritiků, ale, jak se ukázalo, i střelám zákeřných fanatiků. V Charlie Hebdo přitom kreslí proti všem mocným tohoto světa. Proto je v oblibě u levicových intelektuálů a nenávisti u Le Penových (starý pán ho označil za anarchisticko-trockistický). Možná ho čte i Pařížan Milan Kundera, znalec smíchové kultury. „[N]eopatrné žertování je nebezpečné a šprýmaři padají za oběť agelastů, těch, kteří se neumějí smát,“ napsal autor českého původu. A cituje Eugena Ionesca, jehož absurdními hrami prý dějiny evropského smíchu skončily – setkání komična s hrůzou už totiž nevyvolává úsměv, nýbrž jen cynický škleb. Kdyby tak dramatik tušil, že fantazie tvůrců (jakkoli cynických) dnes už zdaleka nepřebije realitu „v přímém přenosu“.

V divadle, nad knihou nebo na výstavě zažíváme spíš katarzi než smrtelný šok, který nepřežili pařížští kreslíři. Zachmuření desperáti-agelasti místo aby karikaturistům vyčinili, proč se jim jejich kresby nelíbí, použili kalašnikovy. Kdyby jejich pohoršení bylo estetické, nedostali by se na titulní stránky.

Vykládejte to ale muslimským chlapcům…

V Evropě máme univerzalistickou (tj. jednu) kulturu, ale mnoho tradic, podobně jako ras a etnických identit. Formule „multikulturalismus“ je výrazem chybné „redukce kultury na tradice“, vysvětluje filozof Václav Bělohradský. Kultura je jen jedna – osvobozující kritická reflexe těchto tradic. „[V]e světle rozumu často celé tradice … ztrácejí svou legitimnost. Jsou překonané, řekneme pak o nich.“ Kritický rozum zkoumá tradice ve svobodném dialogu (resp. polylogu). Předsudky a iluze odhaluje nekompromisně, padni komu padni. Kácí-li se při tom („překonané“) idoly, nebývá to pro citlivky. V našem případě o sebe křísly nevybíravé kresbičky Mohameda a tvrdé, indoktrinované palice mladých muslimů. Nechali se jimi rozhodit, jak se lidově říká, přestože vyrůstali na Západě a museli tedy přijít do styku i se zdejší tradicí „relativizujícího, nicméně přátelského“ smíchu.

Čertovo kopýtko je v té „přátelskosti“. Kdy je humor ještě „laskavý“? Hranice dobrého vkusu a vulgarity se vyjeví jen v dialogu s „publikem“. Zuřivá reakce islámského světa na Rushdieho knihu nebo karikatury nám může připomínat chování dítěte (kdyby vzápětí nešlo o život). Naslouchali jsme jí ale pozorně? Muslimové se zkrátka nesmějí stejným věcem jako my a nedokáží nad „rouhačskými“ obrázky mávnout rukou, jako to „svobodně“ dělají křesťané dnes a denně s nelichotivým zpodobováním syna božího, papeže a jiných ikon. Banální pravda, přesto naše kulturní ignorantství způsobilo mnohé zlo a bolest.

Citujme znovu Kunderu: „Mezi komickým a svatým je neodvolatelná nesouřadnost, a můžeme se jen přít, kde začíná svaté a kde končí.“ Používání humoru, jemuž „není nic svaté“, vyžaduje cit pro míru „rouhání“ (doslova „urážení Boha“). Považujme za rouhačské takové dílo, které se přes svou stylizovanost tváří, že „to tak skutečně bylo“ (např. některé „ježíšovské filmy“). Problém s karikaturami je v tom, že názory muslimů na ně („tak to přeci není“) podsouvají kreslířům – absurdně – právě takový záměr. Hrubozrnná satira Charlie Hebdo nabourává stereotypy vnímání (nejen náboženských) ikon. Srovnávat ji ale s nacistickým zesměšňováním „pejzatých Židů“, jimž lze beztrestně ubližovat, je není fér. Obrázky neponižují bezbranné oběti, nepodněcují pogromistické nálady. Přesto platí kunderovské, že „každý žert je svatokrádež“. Je třeba umět s ním zacházet. Seberegulace je na místě jak na straně autorů, tak publika. Svobodu projevu to nikterak neruší.

(Tuzemskou diskusi rozvířil a do čela aliance „korektních“ odpůrců „vulgárních projevů neúcty“ se postavil – nepřekvapivě – kněz Tomáš Halík. V „nekorektním“, převážně novinářském táboře to vře. Doufejme, že při tažení proti politické korektnosti nevylijeme s vaničkou i dítě a xenofobie se nestane salonfähig.)

Evropu mnoha tradic tmelí vzájemná dobrá vůle, respekt a dialog. Urážky lidská srdce zatvrzují a svědčí jen předsudkům. Svoboda slova (nic není nekritizovatelné) a úcta ke druhému jsou dvě strany téže mince. Křesťanství nás naučilo v rozhovoru s druhými „rozdýchávat“ i nepříjemné pravdy a kvůli hloupým vtipům si už hlavy nestínáme. Poslední vymítání jinakosti a urážek víry ve zdejších krajích praktikoval středověký „církevní terorismus“ při honech na čarodějnice a jinověrce. (Jedno kulaté výročí si letos připomeneme.) Ani inkvizice, ani islamističtí teroristé nejsou důkazem souvislosti násilí a náboženství, nýbrž zneužití víry k politickým cílům – zastrašení a rozdělení společnosti.

Nechť promluví imámové

Vztahy západní a islámské civilizace jsou nejhorší od 11. září 2001; cílený útok džihádistů v Paříži je toho projevem. Vzhledem k reakci obou stran lze – zdánlivě paradoxně – usuzovat, že se věci pohnou k lepšímu. A to nejen z logiky, že hůř už být nemůže.

Na Západě sdílíme přesvědčení, že pokroku dosáhneme cestou pochybování, opravou vlastních chyb, svobodnou diskusí a soutěží názorů. Semínko této osvědčené metody zasel Salman Rushdie do staletí neoraného (kdysi úrodného) pole islámu. Může vzklíčit v něco pozitivního, zkropeno krví pařížských obětí? Krutý paradox. Přicházejí ale první optimistické zprávy – legitimní otázka „není islám nemocný?“ přestává být mezi muslimy nelegální.

Pro oživení přiškrceného „dialogu kultur“ udělal Rushdie – s nedobrovolným nasazením života – více než šiky politiků. Ti spolu s akademiky a občanskou společností mohou nyní motor dialogu znovu nahodit. Musí do něj promluvit umírněná většina muslimů. Jejich hlasy bohužel znějí našim uším zmateně (však také přicházejí z desítek zemí), nesrozumitelně (racionalisté se těžko domlouvají s mystiky) a někdy i nepohodlně (nechceme měnit myšlenková klišé). Zmatečná vystoupení představitelů českých muslimů v médiích a reakce na ně jsou toho ilustrací.

Islám nemá „centrálu“, která by svolala „koncil“, jenž by se usnesl na něčem, co bude platit. Vše se odvozuje z koránu, ve kterém „najdete vše, co tam chcete najít“, shrnul jeho kouzlo arabista Zdeněk Műller. Ačkoli je Bůh koránu „slitovný“, verše staré 14 století „vykládá“ mládež na začátku 21. století tak, že se zpovykaní jedinci chápou zbraně. Stejně jako v bibli, je i v koránu mnoho symbolických pasáží, které – vytrženy ze souvislostí – slouží „vykladačům“ na obou stranách k přitápění pod kotlem nesnášenlivosti.

V této situaci musí vystoupit autority – znalci a učitelé koránu, imámové, kteří se (díky bohu) začínají angažovat. Na nich je, aby provedli sebereflexi islámu v dnešním světě a odsoudili extremismus. (Uvalení fatvy na militanty by byl bonus navíc.) Ale to jsou nejspíš zase ty naše orientalistické vidiny a naivní podle-sebe-soudím-tebeismus. Na cestě k vzájemnému pochopení leží ještě mnoho těžkých balvanů. (Jedním z nejtěžších je jednosměrná migrace. O ní v některém z následujících článků.)

PhDr. Karel Helman, Ph.D.
vedoucí katedry jazyků SVŠES