Ruku poníženým: liberální utopie revisited

Boj o vzájemné uznání je motorem dějin, soudil filozof Hegel. Zdálo se, že překonáním rozporu „pána a raba“, vyhlášením práv a suverenity občana, se historie dovrší. Vlak dojel z teokracie do demokracie a přes totalitní vykolejení se na konečné navždy zastavil, věřil hegelovec Francis Fukuyama. Byla to lokálka ve srovnání s expresem globalizace, který ujíždí i středním třídám a generacím. „Věčná lidská touha po uznání“, o níž psal Fukuyama v knižní eseji Konec dějin a poslední člověk, tak volá po novém ukojení. Globální kapitalismus dějiny znovu odbrzdil a nasměroval k ještě prudším nerovnostem a vyloučením.

Na Západě můžeme stoupat po žebříku zásluh, což je spravedlivější než protežování příslušností k rodině, pohlaví, rase, třídě, etnické či jiné menšině. „Morální slepota“ vůči méně šťastným spoluobčanům, kteří stoupat nedokáží, protože jsou třeba méně vzdělaní nebo dovední, způsobila porážku Demokratické strany v amerických volbách, poznamenal muž z nejpovolanějších, politolog Fareed Zakaria. Největším hříchem moderní levice je elitářství. Pravice zpravidla nenadbíhá modrým límečkům ani rolníkům, přesto Donald Trump zvítězil na venkově a ve zpustlých dělnických okrscích. Stačilo přesvědčit „bílou většinu“, že o ní ví a postará se, aby si polepšila.

Srdeční záležitost

Touha po respektu a uznání (thymoeides) naplňovala demokratickou formu již v antice. Platónský thymos – vznětlivá část duše prostředkující mezi myšlením a žádostivostí – sídlí v srdci. Každý člověk chce být potvrzen jako rovný mezi rovnými a jedinečný mezi jinými. Thymická potřeba účasti, uplatnění, pochvaly a úcty není starověké haraburdí ani ideologická munice politické korektnosti. Stala se duchem (nejen křesťanského) humanismu – i poslední z posledních má svou hrdost.

Není-li potřeba sebeúcty a solidarity uspokojena, vyvolává to hněv a pocity hanby, připomněl Fukuyama. Hněvivě nebo stydlivě reagujeme na manipulaci a příkoří, zatímco uznání vlastní důstojnosti posiluje hrdost a sebedůvěru. Tyto emoce oživují „kmenové“ resentimenty (hlavně na sociálních sítích) nebo naopak občanskou angažovanost či zdravou neposlušnost. Touha po rovném uznání (isothymie) se občas zvrhává v nadřazenost (megalothymii) nad jinými jednotlivci, skupinami či národy. Slabý hledá slabšího, silného ovládá silnější. Thymická sociální energie strhává politické a mediální hráze a hněv přetéká do kolektivní nenávisti sycené stereotypy a ignorancí.

Sebepotvrzení nenávistí k druhým provází celé dějiny, domníval se Samuel Huntington. Západní nadřazenost, islámská netolerance a čínské sebeprosazování tvoří výbušnou směs. Pokus „ukončit dějiny“ šířením multikulturalismu a lidských práv a „zakázat“ tak konflikty, které boj o uznání provázejí, se obrací proti nám. Ohledy a politická korektnost prý odhalují naše slabiny thymicky ctižádostivějšímu islámu. Zatímco černý humor Michela Houellebecqa (vylíčením Francie rezignující na odluku státu a náboženství v románu Podvolení) čtenáře pobavil, Huntingtonova ideologie kulturní války již napáchala mnoho škod.

Euroatlantická post-křesťanská nabídka není tmelem Západu a Východu jako kdysi například helénská kultura. „Vítězný“ neoliberalismus se neujal v labilních, převážně muslimských zemích. Touha po občanském a sociálním osvobození tam nenašla ventil, jímž se upouští nahromaděná vznětlivost, a sublimovala do zákeřného islamismu a ničení „nepřítele“ z teroristické zálohy. Západ zatím nenašel protilék zneuznání osob, menšin, náboženství či kultur. Není jasné, zda se uzavřeme, naježíme a dozbrojíme, nebo více otevřeme. Zřejmé však je, že světové poručnictví se neosvědčilo.

Obama v mešitě: liberální ironie v praxi

Kontraindikací uznání je strach, semeniště nedůvěry a předsudků, které se množí přehlížením a neznalostí. Západní člověk (bezvěrec) se nebojí božího hněvu a horké války se mu, díkybohu, již dlouho vyhýbají. Panikaří ale ze ztráty sociálních jistot. Záporné city pak zneužívají (korektní i nekorektní) demagogové a imperiální stratégové. Na příkladu Vladimíra Putina ukázala ambivalenci strachu a úcty spisovatelka Ljudmila Ulická: „[Putin] chce, aby se ho lidé báli. Chce, aby si ho vážili. Problém je v tom, že zjevně nechápe rozdíl mezi vážit si a bát se.“

Také Američané si (dost možná většinově) přejí, aby se jejich prezidenta ve světě „báli“, aby neztrácel „odstrašující důvěryhodnost“. Křesťan Obama se ale držel Ježíšova kréda – spása není v panování, nýbrž v partnerství, ne v uchvácení moci, nýbrž v jejím sdílení a delegování. „Světový Američan“, jak nazval Obamu Zbigniew Brzeziński, nabídl ruku i těm, kteří dosud měli „zaťatou pěst“ (clenched fist). Rozhodl se odčerpat přebytečnou megalothymii a zabránit jejímu regresu do „krvavých bitev prvních lidí“.

Krvavé jsou však následky upírané cti, nezpracovaného zneuznání a šíření zloby. Produktem trojí nenávisti – rasismu, islamismu a homofobie – byla i velká americká vraždění posledních dvou let v Charlestonu, San Bernardinu a Orlandu. Černochy, muslimy i příslušníky LGBT komunity většinová společnost stále přehlíží, blahosklonně toleruje či otevřeně nenávidí. To není politicky korektní konstrukt, nýbrž drsná realita. I „spojené“ státy jsou rozdělené.

Milost (grace) bylo nejčastějším slovem v Obamově projevu na pohřbu jedné z obětí charlestonského zločinu. Křesťanským hymnem Úžasná milost vzápětí rozezpíval kostel plný „negrů“ (prezident se nekorektních slov neštítí). Před rokem Obama navštívil mešitu ve městě Baltimore, aby reagoval na anti-muslimskou šikanu, kterou vyvolalo krveprolití v San Bernardinu inspirované radikálním islámem. „Neposlouchejte hlasy, které vás nutí vybírat si mezi vašimi identitami. … Nejste muslimové nebo Američani. Jste muslimové a Američani,“ zdůraznil prezident. (Vylučovací buď/anebo nahradil slučovacím a/i také londýnský starosta Sadiq Khan: „Jsem Londýňan, jsem Brit, jsem Evropan, jsem otec ... jsem muslim, jsem asijského původu s pákistánskými kořeny. ... [Lidé] pochopili, že můžete být muslim a zároveň občan Západu…“ Multikulturní Londýn „zvolil naději místo strachu“.)

Těm, kdo věří Huntingtonově hypotéze střetu civilizací, vadí, že prezident nepoužíval ostřejší slovník a zuby. Nesliboval, že „zabije lidi, kteří chtějí zabít nás“. Místo toho pracoval k dialogu. „Skutečná síla tkví v tom, že dostanete, co chcete, aniž použijete násilí,“ věřil Obama a pokusil se uskutečnit liberální utopii svého krajana, filozofa Richarda Rortyho.

Metafory posledních slovníků

„Vzájemné uznání společného lidství“ považoval Rorty za nejvyšší hodnotu stojící nad historickými okolnostmi i zavedenými institucemi. Vyhlížel „morální pokrok“ směrem k větší sociální soudržnosti a pospolité spolupráci, ke schopnosti počítat „jiné“ lidi k „nám“ a lépe rozumět jejich ponížení. Východiskem má být vytváření „stále většího a stále pestřejšího ethnos“ a – dodejme – formování politického (tj. občanského) národa, jak se to až dosud dařilo například v (multirasových a multikulturních) Spojených státech.

V praxi však vznikají nové nerovnosti a diskriminace. Politika otevřené pluralitní společnosti na ně reaguje prostřednictvím nezávislých médií a akademické obce. Boj s ignorancí plodící lhostejnost a agresi ale prohráváme. Lidé už nevěří odborným výkladům ani institucím státu. Mimo hru se dostávají i média. (Trump je obešel a oslovuje veřejnost přímo na Twitteru.) Stírá se rozdíl mezi racionální kritikou nepravostí a šířením dojmů a dezinformací, politika splývá se zábavní reality show. V „post-pravdivé“ době (vydavatelé oxfordských slovníků vyhlásili slovem roku 2016 výraz post-truth) jsou „pravdivá“ – nepříjemným faktům navzdory – všechna přesvědčení vzešlá ze svobodných střetů mezi lidmi. K jejich obhajobě používáme pojmy, které Rorty nazývá posledním slovníkem (final vocabulary). Za posledním slovníkem není než „bezmocná pasivita nebo hledání útočiště v násilí“ vůči těm, jejichž slovníky (respektive kulturní kódy) jsou „velmi nepodobné našim“.

Ohrozí-li někdo náš poslední slovník poukazem na věci, na nichž jsme si zakládali, jako na marné, zastaralé či kompromitující, působí nám bolest. Zvláštní bolest, která nás vyděluje ze zvířecí říše, je ponížení. Právě vnímavost k ponížení a utrpení druhých je to, co lidi spojuje. Je proto třeba „osvobodit se od slov, která negují empatii“, řečeno s Václavem Bělohradským, vrátit do našeho slovníku vztahové pojmy soucit a solidarita a aktivovat „přesahující slova“ (overlapping words); Rorty uváděl příklady jako důstojnost, laskavost, slušnost, ohleduplnost, tedy arzenál dnes vysmívaných „přecitlivělých sluníčkářů“.
„Touha po uznání představuje nejspecifičtější politickou součást lidské osobnosti, protože vede lidi k tomu, aby se prosazovali na úkor druhých,“ uvědomoval si Fukuyama. Platí to i obráceně. Musíme „vydržet pohled druhého … i to zneuznání, které nám pohled druhého přináší“, nabádá Bělohradský. Člověk naráží na zájmy ostatních lidí, avšak osobní a veřejné není sklenuto sdílenou morálkou. Jedinou společnou podmínkou tak je vyhnout se násilí a komplikovat životy druhých jen slovy. Nepovažovat nositele jiných názorů za nepřátele, skromně snášet (ba radovat se z) množství různých přesvědčení – i s rizikem, že jsou předsudečná, i s rizikem, že balancujeme na hraně morálního kýče.

Tlumočníkem rozkolu mezi světem sdíleným („my“) a cizím („oni“) je umělecká imaginace. Umělci – v čele s menšinovými autory uvnitř „mainstreamů“ – první zaznamenali přechod do nadnárodního světa zalidněného „cizinci“. Fantazie a ironie tvůrců chrání před (nekorektní) siláckou rétorikou i (korektním) moralizováním, je prevencí manipulace. (Salman Rushdie si „otevřel hubu“ navzdory muslimským „vousáčům a vranám“, napsala v románu Chomejní, Sade a já francouzská spisovatelka s íránskými kořeny Abnousse Shalmaniová.) Není proto náhoda, že v Rortyho utopii pěstují soucit s těmi, kdo „nemluví našim jazykem“, spisovatelé. Kultivují „území, na němž nikdo není majitelem pravdy ..., ale kde všichni mají stejné právo být pochopeni,“ shrnuto s Milanem Kunderou.

Rozum a cit

Rorty definoval naši postmoderní dobu jako věk solidarity s neprivilegovanými, s lidmi v existenční tísni a kulturní izolaci. Miliardář Trump jako jejich mluvčí – toť sžíravá postmoderní ironie. Co na tom, že „autentičnost“, kterou jeho voliči ocenili, je fakticky pomýlená a morálně odpudivá. Dokázal zvednout sebevědomí zapomenuté „bílé dělnické třídy“ (další „tekutý“ pojem mísící hledisko rasově privilegovaných bělochů a třídně neprivilegovaných pracujících). Doufejme, že rasistické, sexistické, protekcionistické a autoritářské výroky, které slyšel celý svět, nebyly myšleny vážně. Způsobily nicméně déja vu – přenesly nás o 50 let zpátky do éry občanskoprávních a kulturních bojů, kdy se proti pokrytectví systému bouřila mládež. Tu dnes digitální kapitalismus zpacifikoval a odsunul na síť. Zato rodiče povstali. Ztratili trpělivost a na kompromisy, toleranci a jiný „liberální balast“ už neslyší. Vyhlížejí někoho pozornějšího a razantnějšího, kdo za ně jejich problémy vyřeší. Historie se však opakuje, jak známo, buď jako tragédie (60. léta jich nabízejí dost – americké atentáty, československý osmašedesátý, vietnamská válka) nebo fraška. Která z variant je před námi?

„Musíme pěstovat svou mravní představivost, mít soucit a pochopení pro všechny, kteří se těžce protloukají životem,“ uvažoval Obama o úkolu politiků 21. století. Množina všech, kteří se hlásí o uznání, se zvětšuje – už to nejsou jen „protekční“ menšiny. „Nejde jen o černochy,“ pokračoval americký prezident, „– uprchlík, přistěhovalec, chudý venkovan, transsexuál, ale také běloch v nejlepších letech, který by měl mít všechny výhody na své straně, avšak cítí se bezmocný, protože mu ekonomické, kulturní a technologické změny převrátily svět … I jemu se musíme dostat do hlavy.“

Hlava a srdce, rozum a cit – silná káva pro vládnoucí (i ty naše – tuzemské) byrokraty. Demokratičtí zastupitelé ji ale musí vypít. Předsudky a iluze se totiž nerozpadnou samy od sebe. Osvěty je třeba jak směrem k těm na okraji, tak ke společenským většinám. Je třeba odporovat nejen povýšenectví elit, ale i našemu „tichému, pokryteckému rasismu“. A k tomu otevřít srdce, orgán thymu, a podat ruku i těm, jejichž dlaně jsou zatím zaťaté.

- - - - -

Globalizace není spravedlivá. Všem se nezavděčí. Dokud si lidé v internetové globální vesnici nezačnou vládnout sami, musí liberální demokracie vyvažovat rostoucí rozdíly zapojením občanů do solidárních vztahů uznání. Jinak „ponížení a uražení“ svěří své naděje „charismatickým vůdcům“, kteří za ně vyberou i obětní beránky jejich hněvu.

PhDr. Karel Helman, Ph.D.
vedoucí Katedry jazyků a společenských věd SVŠES

Ilustrační obrázky byly převzaty z portálů Knihy.cpress.cz, e-vestnik.sk a randyreport.blogspost.cz.