Ptáte se, proč tu jsme?

Pracuji na Soukromé vysoké škole ekonomických studií více než dvacet let. Vlastně, abych to upřesnila, zaměstnavatel je fyzicky stejný, jen firma se vyvíjela, rozrůstala a byla stále náročnější – ke studentům i zaměstnancům.

Vzpomínám si, jak jednoho jarního dne, krátce po „sametové revoluci“, přišel můj otec domů s nápadem – „Založíme si soukromou školu. Co vy na to, holky?“ My holky, já, dvě sestry a maminka, jsme se po sobě zděšeně podívaly a začaly hlasitě protestovat – „nebylo by lepší železářství, my bychom dělaly všechno, co je třeba. Hele, maminka může vést účetnictví, ty to budeš řídit, Adéla může prodávat a my se budeme starat o provoz...“. 

„Založíme si školu. Už jsem to promyslel, půjde s námi do toho Milan, Karel i Jaromír, maminka povede účetnictví, vy dvě tam budete učit a Adéla mi bude dělat sekretářku“. A bylo!

První soukromá pětiletá obchodní akademie vznikla rozhodnutím MŠMT 4. 6. 1990 a už v září téhož roku jsme otevírali pět paralelních prvních ročníků. Šest let na to jsme již byli Soukromá vyšší odborná škola a První soukromá obchodní akademie a o další čtyři roky později vznikla Soukromá vysoká škola ekonomických studií.

Proč jsme byli na střední škole – předchůdci SVŠES

Nápad založit soukromou školu se zrodil v otcově hlavě ze zcela prostého důvodu – chtěl dětem vytvořit optimální podmínky ke studiu. Trápilo ho, že studenti na škole, kde učil, se během hodiny učí pod lavicí vždy na hodinu následující. Prý tak z výkladu nic nemají. Bojí se, že budou „taseni“ a jsou myšlenkami vždy u další hodiny. Kdyby se nebáli a věděli přesně, kdy kdo bude vyvolán, určitě by měli daleko lepší výsledky.

Byli jsme první střední škola, která tu po revoluci vznikla a byli jsme také první střední školou s vysokoškolskou organizací studia u nás. Otec zavedl zkoušková období, každý student přesně věděl, kdy a z čeho bude zkoušen. Nesměl být zkoušen z více než tří předmětů za jeden den, takže v každé třídní knize byly vloženy obrovské listy s rozpisem předmětů a zkoušek, aby učitelé nenaplánovali všichni zkoušení na stejný termín.

Mimo tyto termíny student být zkoušen nesměl. Tím byl učitelům odebrán nejčastěji používaný nástroj k udržení kázně.  Učitel si musel umět udržet pozornost jinak než „násilím a šikanou studenta“. Musel využívat pozitivní motivaci, musel umět žáka zaujmout, musel mít charisma a musel být velmi lidský. Byl-li student neúspěšný, otec vždy položil učiteli otázku: „Udělal jste vše pro to, aby se to student chtěl naučit?“

Já sama jsem veřejným školstvím jako učitelka nikdy neprošla. V době založení školy jsem akorát ukončila FF UK a nastoupila jsem rovnou k nám. Nebyla jsem tedy zvyklá používat tresty, mstít se, ani jinak manipulovat s osudy dětí v jejich neprospěch. Byla jsem mladá, nezkušená, a přesto mne poslouchaly. Užila jsem si s nimi spoustu legrace, utěšila řadu bolavých srdcí, pomáhala vymyslet životní strategie a plakala, když odcházeli. Nikdy mne při vstupu do třídy nenapadlo, že by ty „děti“ mohly „zlobit“, dokud se mne na to nezeptali známí. Přesměrovala jsem tedy tuto otázku na své studenty a zjistila následující: „My jsme děti a je jasné, že občas zlobíme. Vy se ale našemu vtipu zasmějete společně s námi a my pak nemáme potřebu na Vás něco dál zkoušet. Vy se chováte hezky k nám, tak proč bychom vás zlobili? Ale to hlavní je respekt – k vám jako k člověku a k tomu, co umíte.“  

Tak proto – jsme tu byli. Pro děti, pro ty, kteří se chtějí něco naučit a při tom se i zasmát. Pro budoucnost.

Konkurence mezi vysokými školami?

Nedávno mi byly položeny jednou studentkou veřejné vysoké školy otázky směřující k tomu, jak vnímám konkurenci na trhu vysokého školství. Zda není soukromých vysokých škol příliš mnoho, zda nezaniknou z finančních důvodů, protože přeci jen na soukromých školách studují ti, co se nedostali jinam ...

Někdy mám tendenci přestat vnímat okolní svět, uzavřít se do svých myšlenek a v práci se věnovat tomu, co považuji za smysluplné. Takové otázky na mne působí stejně, jako by vás vytáhl někdo z pod teplé peřiny na mráz. No jo, ona je tu vlastně nějaká konkurence. Ne, že bychom o ní nevěděli, ale nerada investuji energii do něčeho, co nemá smysl. Konkurenční boj? A o co bojujeme? O duše dětí? O možnost manipulace s cizími osudy? I u dospělých studentů se toho dá spoustu pokazit! Bojujeme o ně nebo o jejich peněženky? Neprodáváme přeci auta! A jak bude posuzován „vítěz“? Podle počtu ukradených duší nebo podle kvality? Velká škola není synonymem lepší školy. Soukromá škola není synonymem horší školy.

Školy by si přeci navzájem konkurovat neměly – měly by nabídnout velmi pestrou škálu oborů, aby si uchazeči mohli vybrat přesně to, po čem touží. Měly by nabídnout i řadu přístupů a forem výuky, aby si každý mohl vybrat to, co mu vyhovuje a v čem bude studovat nadšeně a rád. Soukromé školy nejsou konkurencí veřejným a státním školám a myslím, že se o to ani nesnaží. Z mého pohledu by se měly tyto sektory navzájem doplňovat.

Oblast, kde by soukromá škola mohla být vnímána jako konkurent, je financování ze státních zdrojů – ale soukromé VŠ jsou z této oblasti vyňaty. V tomto smyslu si tedy konkurují především školy veřejné a státní. Některé školy nabírají obrovské množství uchazečů i s tím, že do půl roku většina z nich odpadne, tam jsou uchazeči nabíráni hromadně bez upřesnění optimální volby oboru a bez zjištění studijní motivace. Některé školy jsou kvůli honbě za penězi schopny nabrat jednoho člověka i čtyřikrát po sobě – dostanou dotaci na rok dopředu, ale student je nezajímá...  – zvládne to, nezvládne – jeho problém. Asi by si na tomto místě měli položit otázku: „a udělali jsme všechno pro to, aby to chtěl zvládnout?“

Soukromé školy mají možnost nabídnout vztahově jiný přístup ke studentům, mohou se jim více přiblížit, více o ně pečovat, lépe je motivovat a hlavně podpořit každou zvídavou duši. Toto know-how jsme ale schopni nabídnout jen do určitého počtu studentů, jakmile by se z nás stal gigant, nebylo by to možné zvládnout. Už proto se  rozhodně nesnažíme vytlačit veřejné školy z trhu – nebyli bychom tu masu schopni zvládnout v téže kvalitě.

V čem ale soukromé školy mohou být vážným konkurentem veřejným a státním školám, je aktuálnost programů a vysoká flexibilita v přizpůsobení obsahu učiva a předmětové skladby aktuální poptávce na trhu práce.

Soukromá škola soukromé škole samozřejmě konkurentem je. Souboj by měl probíhat především v oblasti kvality, aktuálnosti oborů a přístupu ke studentům. Bohužel tomu tak občas není – i v této oblasti stojí v čele některých škol lidé, kteří chtějí především vydělat, a tak lákají studenty na obory „lehké“. Z mého pohledu tak poškozují pověst soukromých škol obecně – bohužel. Nabrat tisíce studentů, shrábnout peníze a více se nestarat, to není dobré. Problém je, že uchazeč na vidinu snadno získaného titulu opravdu skočí – pokud si ovšem vybírá cíleně školu proto, že je lehká, zakládá si na velké problémy – investuje peníze a čas a ve finále je mu to k ničemu. Pokud je navíc škola spojená s nějakou aférou, absolvent se těžko umisťuje i na trhu práce, protože firmy na to opravdu reagují.

A co my?

Pokud bych měla mluvit konkrétně o naší škole, nechceme o možnost individuální práce se studenty přijít. Rádi bychom jich měli více, ale jen tolik, aby se neztratila rodinná a přátelská atmosféra.

Už víte, proč tu jsme? PRO STUDENTY.

Mgr. Věra Hudečková
vedoucí oddělení vnějších vztahů SVŠES